(Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSCR 31/2013, ze dne 30. dubna 2015)

Dovolatel se obrátil na Nejvyšší soud s otázkou, zda nájemné získané v průběhu insolvenčního řízení z pronájmu zastavených nemovitostí náleží zajištěnému věřiteli.

Nejvyšší soud na tuto otázku odpověděl tak, že není-li z doby před zahájením insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka jiná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem věci zastavené na základě zástavní smlouvy uzavřené podle ustanovení § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, za dobu od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy, nenáleží zástavnímu věřiteli (zástavnímu věřiteli by ostatně nenáleželo nájemné ze zástavy ani v případě, kdy by k zahájení insolvenčního řízení vůbec nedošlo) a za dobu, po kterou probíhá insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, není nájemné součástí výtěžku zpeněžení zástavy, jenž by v konkursu vedeném podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insovenční zákon), měl být vydán zástavnímu věřiteli postupem podle § 298 insolvenčního zákona (právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy).

Dle našeho názoru je možné výše uvedený závěr vztáhnout i na nájemné z movité či nemovité věci, k níž bylo zástavní právo zřízeno dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť stejně jako za předchozí právní  úpravy ani z ustanovení současného občanského zákoníku nelze dovodit, že by nájemné mělo náležet zástavnímu věřiteli, nebylo-li smluvními stranami dohodnuto jinak.