(Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 ze dne 28. ledna 2016)

Stěžovatelé se v předmětné věci domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo určeno, že nejsou vlastníky ne- movitostí, které nabyli v dobré víře od prodávajícího zapsa- ného jako vlastníka předmětných nemovitostí v katastru ne- movitostí, avšak na základě absolutně neplatné kupní smlouvy.

Tento nález je významný především tím, že se jedná o další rozhodnutí mající ambici vyřešit nežádoucí judikaturní rozkol Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ohledně možnosti nabytí nemovitosti v dobré  víře od nevlastníka dle  právní úpravy   v občanském zákoníku z roku 1964.

Dle nálezu obecné soudy nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů, což je v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ús- tavy, neboť Ústavní soud zastává ve své judikatuře kon- stantní názor, že  je  třeba  při posouzení nabytí vlastnictví    k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí od nevlast- níka důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry no- vého nabyvatele. Absencí posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti tak došlo k upřednostnění principu, že nikdo ne- může na jiného převést více práv než sám má před principem právní jistoty, ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.

Postupem Nejvyššího soudu, který opakovaně odmítá respek- tovat názor Ústavního soudu, došlo  k porušení ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhod- nutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.