(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2794/2013, ze dne 26. srpna 2015)

Předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu byla otázka, zda lze ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi podnikateli vycházet při určení ceny v místě a čase obvyklé z tzv. velkoobchodní ceny (cena, za kterou nakupují obchodníci zboží od obchodníka za účelem jeho dalšího prodeje), či z tzv. maloobchodní ceny (cena, za niž nakupuje zboží konečný spotřebitel.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil, že při určování obvyklé ceny, která je zjišťována pro účely vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi podnikateli, bylo-li zboží, jež nelze dobře vydat, nabyto za účelem jeho dalšího prodeje, je rozhodná cena, za kterou podnikatelé takové nebo obdobné zboží obvykle nabývali a nikoliv cena, za niž se stejné, popří- padě obdobné zboží v daném místě a čase obvykle prodávalo konečným spotřebitelům.