(Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3085/2014, ze dne 21. ledna 2015)

Předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu byla platnost rozhodčí doložky formulované tak, že výběr rozhodce byl ponechán pouze na jedné ze smluvních stran, přičemž rozhodčí doložka dále neobsahovala ani odkaz na konkrétní statut či řád vydaný subjektem, který není stálým rozhodčím soudem.

Nejvyšší soud ve svém odůvodnění odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, podle něhož se účastníci musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba (viz Legal Update ze srpna 2015), může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jakým má být počet  i  osoby  rozhodců  určeny  (§  7  odst.  1  zákona o rozhodčím řízení). Stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli  jedné  strany  (viz  §  269  odst.  3  zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník).

Nejvyšší soud uzavřel, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán na vůli pouze jedné ze stran sporu. Jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha.