(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 905/2014, ze dne 24. února 2015)

Nejvyšší soud se v dané věci zabýval otázkou, zda pracovněprávní vztah mohl vzniknout na  základě  ústní dohody či dokonce konkludentně. Vycházel přitom ze skutkové podstaty, kdy žalovaná vykonávala na základě ústní dohody uzavřené mezi ní a žalobcem činnost spočívající v prodeji zboží žalobce v jeho pojízdné prodejně za sjednanou odměnu ve výši 10 % z tržby v rozsahu cca 3 hodiny denně.

Této činnosti žalované Nejvyšší soud přiřknul znaky závislé činnosti vyplývající  z  ustanovení  §  2  odst.  4  zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalovanou osobně ve vztahu nadřízenosti žalobce a podřízenosti žalované, podle pokynů žalobce, jeho jménem, za odměnu, v pracovní (jinak stanovené nebo dohodnuté) době na dohodnutém pracovišti, na náklady žalobce a na jeho odpovědnost. Vzhledem k tomu, že závislá práce  může  být  vykonávána  –  jak  vyplývá  z  ustanovení § 3 zákoníku práce – výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (není-li upravena zvláštními předpisy), Nejvyšší soud dovodil, že mezi žalobcem a žalovanou nemohl vzniknout občanskoprávní vztah, nýbrž jedině vztah pracovněprávní založený pracovní smlouvou nebo dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovněprávnímu vztahu mezi účastníky nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť pracovní smlouva i dohoda o provedení práce mohly být – jak vyplývá z výše uvedeného – uzavřeny též ústně nebo jen konkludentně.

Nejvyšší soud tak odmítl závěr odvolacího soudu, dle něhož se v případě právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jednalo o vztah z příkazní smlouvy podle občanského zákoníku.